Zima nabízí spoustu možností, jak trávit volný čas. Na sněhu se dá stavět sněhulák, koulovat se, dělat andělíčky, bobovat, sáňkovat, lyžovat nebo jezdit na snowboardu. Velmi populární jsou v dnešní době i skialpy.
Když jsem viděla minulý týden při výstupu na Končistou, jaké jsou skvělé sněhové podmínky, předpověď počasí více než ideální – slunečno a teplo, a když jsem cestou dolů záviděla všem skialpinistům, jak si to fičí z kopce dolů, bylo pro následující víkend rozhodnuto. Jdeme na skialpy.
Otázkou bylo, zda vezmeme i děti. Dcera již měla domluvený jiný program a náš desetiletý syn Dany souhlasil, že by si chtěl skialpy poprvé vyzkoušet. To, že skialpové vybavení zatím nevlastníme, vůbec nevadí. Hned začátkem týdne jsme si v půjčovně rezervovali sety (lyže, pásy, lyžáky a hůlky). Respektive, poslali jsme jim naše údaje – výšku, váhu, číslo boty a domluvili se na dni a čase vyzvednutí.
V půjčovně v Bohumíně proběhlo předání hladce. Na místě jsme vyzkoušeli přichystané boty. Ty, které neseděly jsme vyměnili za větší a pak moment počkali, než nám seřídí lyže – dle velikosti bot a naší váhy. Za pár minut jsme mohli vyrazit. Směr Tatry.
Nutno podotknout, že s mužem již máme zkušenosti se skimo výlety z Beskyd, Jeseníků i Malé Fatry, absolvovaný lavinový kurz a zimní horolezecké výstupy jsou každoroční součástí našich sportovních aktivit.
O syna jsme se nebáli, z hokejových tréninků má výbornou fyzickou kondici, na lyžích dokáže sjet i černou sjezdovku a ve volném terénu jsme mezi muldami či v hlubokém sněhu společně sjížděli již nejednu freeride zónu.
A přesto, hory není radno podceňovat. Zachovat si k nim respekt a nepřeceňovat se, je naše zásada číslo 1!
Chtěli byste si taky (případně i s dětmi) zkusit skialpinistickou túru, ale nemáte zkušenosti a nevíte, zda byste to zvládli?
- Přihlaste se na skialpový kurz.
- Domluvte se s lyžařskou školou, která nabízí skialpové túry s průvodcem. V ceně je i zapůjčení vybavení.
- Kontaktujte půjčovnu skialpového vybavení. Buď se s nimi můžete domluvit na individuální túře s průvodcem a nebo vám můžou nabídnout výlet v rámci akce testování skialpových lyží, které pořádají.
- Existují také cestovní kanceláře či agentury, které se zaměřují na sportovní skitouringové výlety.
- Jeďte na výlet se zkušenými kamarády či známými.
Je neděle ráno. Parkujeme ve Starém Smokovci a naším plánem je výstup na Zbojnickou chatu. Vyrážíme časně, abychom stihli první pozemní lanovou dráhu směrem na Hrebienok. Přece jen nás čeká dlouhá túra a možnost, jak synovi cestu nahoru zkrátit, je vždy vítána.
V batohu máme kromě výbavy z půjčovny také lyžařské přilby a brýle, cepíny a několik náhradních vrstev oblečení včetně péřových bund, rukavic, čepic a multifunkčních šátků. Svačina, dostatek pití a něco na mlsání je samozřejmost.
Na Hrebienku lepíme pásy na lyže, lyžáky, které máme již od auta na nohou, cvakáme do vázání, nachystáme hůlky a můžeme vyrazit. Pata je volná. Vlastně to připomíná pohyb na běžkách. Včetně sjezdu z mírného kopečka. Tělo by chtělo dopředu, pásy jízdu brzdí a zatočit lyže s volnou patou chce cvik. První pád…
Nic se neděje. Postavíme se a pokračujeme dále. Po pár metrech zjišťujeme, že naše úsilí spolu s teplými slunečními paprsky pěkně zatápí a tělo se začíná potit. Jako první jdou dolů rukavice. Dany je sundává z rukou a chvilkovou nepozorností jde k zemi i hůlka. Ta se přetočí a z chodníku padá ze srázu dolů. Naštěstí se zastaví v navátém sněhu asi 1,5 metru pod hranicí cesty.
Fajn. Ochotně odepínám lyže z nohou a skáču dolů do závějí. Zabořím se až po stehna. Pokračovat se mi v tomto terénu nechce. Naštěstí jsem si sebou vzala hůlky a ty natahuji k poutku spadlé hůlky. Říkám si, že mám pouze jeden pokus. Buď ji zachytím a přitáhnu a nebo také může hůlka pokračovat dále ze srázu dolů.
Uf. Podařilo se. Hůlka je zachráněná. Podávám ji Danymu. Teď ještě zachránit sebe. Strom, kterého by se mohlo zachytit kolem není, cesta je hladká bez madla, o které bych se mohla přitáhnout a nohu, až na úroveň své hlavy nezvednu. V uších mi zní rada z lezecké stěny. Nedosáhneš rukama, tak musíš vystoupat nohama.
Prašánek kolem se nezdá, že by mohl držet, ale přesto kopnu nohou do svahu vytvářím si první schůdek. Jde to. Za chvíli se vyplazím na chodník. Očkem mrknu na pokukující turisty a ve skrytu duše doufám, že to nikdo nenatáčí. Jistě by tento husarský kousek vyhrál první cenu v pořadu „Neváhej a toč!“.
Pokračujeme dále. Odbočujeme na modrou turistickou značku směrem do Veľké Studené doliny. Po kilometru a půl máme první přestávku. Svačinu. Kdo pořádně neposnídal, tak už mu vyhládlo. Je krásně teplo a tak si jídlo vychutnáváme, nijak nespěcháme a pozorujeme ostatní turisty a skialpinisty, kteří nás míjejí.
Opět se přepínáme do pochodového módu. Je horko, někde to začíná svědit, někde lechtat, někde dřít. Tak z toho bude asi puchýř! Ano. Je to něco, co se většinou na webu nedočtete, ale většina skialpinistů to zná. Poprvé se nohy prostě musí otlačit.
Vzápětí přichází ta otázka: „Kdy už uvidíme chatu?“. „Jen co obejdeme ten kopec.“ V momentu, kdy už obcházíme asi čtvrtý kopec a chata pořád nikde, začíná lehce Dany propadat panice. Terén se navíc začíná zvedat do prudšího kopce. S manželem na sebe koukneme a čekáme na reakci Danyho.
Ten však na tento moment neustále čekal. Chtěl využít skialp vychytávku na vázání. Podle toho, jaký je sklon kopce, si můžete zvýšit zarážku na zadní části vázání a tak při chůzi nahoru je bota víceméně stále ve vodorovné poloze.
Dany to navýšil na maximum a jako tryskomyš si to mašíroval do kopce. Téměř nám utekl. Až jsme se podivili, kde se to v něm vzalo, že jsme se tedy nemuseli bát a mohli ho vzít na náročnější túru. Šikula.
Čím jsme se však blížili ke Zbojnické chatě, tím začal být terén zledovatělejší, kde Danymu pásy při jeho muší váze podkluzovaly a místa, kde se muselo jít po hranách a pak lyže sjížděly.
V obtížnějších úsecích jsme se nakonec rozhodli dát lyže dolů posledních pár metrů k chatě to Dany došel v lyžácích. Zasloužená odměna v podobě obědu a horké čokolády, opalovačky na Zbojnické chatě a úžasných výhledů na okolní vrcholy stála za to!
Cest dolů je několik. Nechali jsme si poradit od zkušenějších skialpinistů a vystoupali nad chatu směrem k sedlu Malý Závrat, odkud si lyžaři užívají parádní sjezd. Až na sedlo jsme nešli, napojili jsme se do „hlavního kotle“ a připadali si jako na obrovské sjezdovce. Tím, že poslední dny vůbec nesněžilo a že tato trasa je oblíbená, byl terén krásně uježděný, téměř jako od rolby.
Pecka! Nechala jsem se unést pohodovým sjezdem a kochala se okolními vrcholky. Chvilka nepozornosti, zkřížené lyže, kotrmelec, vyplé lyže… Však co, na sjezdovce se to občas taky stává. Horší už to je, pokud si chcete nasadit lyže a máte pinové vázání. Neboli dva hroty proti stranám přední části vaší boty. To chce cvik. I na rovince to může chvíli trvat. A co teprve, pokud jste ve svahu.
Zápasím s tím. Jedna bota už zacvakla, ale ta druhá ne a ne. Po pěti minutách mě už začíná polévat horko a zbývající část našeho týmu začíná být nervózní. Rozhodnu se sjet na méně prudkou část, která je asi o 10 metrů níže. Ale zapomenu, že nemám na nohách snowboard, ale pouze jednu lyži. Tak jak to teď ubrzdím? Strom vlevo, strom vpravo nebo kotoul? Volím pád do svahu.
Na relativně rovném povrchu to zkouším znova. Sakra. Jde zacvaknout buď jen špička a nebo pata. Ale ne obojí najednou. Uvědomuji si, že mám vykřivenou špičku vázání na stranu. Co teď? Manžel na mě pokřikuje, ať dojdu k nim. Sezouvám tedy i druhou lyži, hodím obě na rameno a scházím o něco níže.
Muž na to technickým okem kouká a hned ví, jak to spravit. Zapínám botu do pinového vázání a manžel mi ho pomáhá i s botou natočit. Překvapivě to jde. Úplně jednoduše a za moment už je vše vyřešené a spravené. Špička i pata drží ve vázání. Zbývající část sjezdu už bez nehod. I zledovatělé úseky v úzkém korytu mezi stromy zvládáme hravě.
Na Hrebienku se rozhodujeme, že zkusíme sjezd po cestě až dolů do Smokovce. Občas se objevují na cestě velké asfaltové plochy, které objíždíme po rozbředlém sněhu. Jde to až dolů. Tipuji však, že za pár dní už sjezd na lyžích, ani na saních do Smokovce možný nebude.
K autu už si to všichni spokojeně pochodujeme. Lyže připevněné na batohu. Dany na nás ještě ve srandě mrkne a zavolá: „Kdy už tam budeme?“ Jsme šťastní. Výlet jsme si užili a už se těšíme na příští sezónu, až opět na skialpy společně celá rodina vyrazíme.
Skialpová výbava:
- skialpové lyže
- stoupací pásy
- skialpové boty (možnost přepnutí na chůzi či sjezd)
- skládací teleskopické hole
- lyžařská přilba
- lyžařské brýle
- lavinový set (vyhledávač-pípák, lavinová sonda, skládací lopata)
Co je dobré vědět předem:
- Sjíždí se z kopce volným terénem, každý by měl ovládat lyže a umět sjet minimálně červenou sjezdovku s muldama
- Vybírat trasu dle své fyzické kondice
- Pokud chcete vyrazit na skialpy bez průvodce, je dobré znát terén a vědět kudy sjíždět
- Pro začátek je fajn si vyšlápnout kopec kolem sjezdovky
- Lavinovému terénu se vyhnout!
- Lavinový kurz by měl absolvovat každý skialpinista a umět lavinový set používat
Mou vášní je sestavování itinerářů pro aktivní a akční výlety a dovolenou. Pomáhám tak lidem objevit zajímavá místa, prožít spoustu dobrodružství a svůj volný čas si maximálně vychutnat.
Více o mne si můžete přečíst v mém příběhu
Jaruško, bomba 👍. Skvělý článek, i s napínavými částmi 😉 a hlavně obrovský potlesk pro Danyho 👏👏👏. Je to borec 💪 a má úžasné rodiče 👌. Krásně ho vedete, motivujete a dovolujete mu prožívat a užívat si krásy hor 🏔🌄. Krásný začátek vaší skialpové kariéry 😊!
Luci, děkuji. Danymu vyřídím! 😉 Věřím, že se nám příští sezónu podaří na skialpy vyrážet častěji! 🙂