Dobrodružství na cestách

Cesta do hlubin mojí duše

Díky mým narozeninám je září pro mě měsícem zúčtování a ohlédnutí se za uplynulým rokem. Byl to čas plný cestování, dobrodružství, změn, zvratů, posunů a spousty příhod a já jsem si uvědomila, že by mi prospělo se na chvíli zastavit, zklidnit a dobít baterky.

Koukala jsem se na různé kurzy, ve kterých jsem spatřovala fajn relax a meditaci. On-line webinářů jsem již byla přesycena. Představovala jsem si něco prezenčně, ale nic mě zvlášť neoslovilo. Až jednou na mě na Facebooku vyskočil pobyt ve tmě.

Úplně jsem zpozorněla a hned se koukala na web, kde se takové pobyty dají prožít. Překvapena velkým množstvím a širokou nabídkou jsem procházela jednotlivé internetové stránky a zjišťovala, že mnohé se pořádají od soboty či pátku a v termínu, který by mi nejvíce vyhovoval, už byli plní.

Až jsem natrefila na Bytí ve tmě od Irči a Pavla s formulářem, kde zájemci mohou napsat o jaký termín by měli zájem a že se do 24 hodin ozvou. Zvažovala jsem, zda mám napsat více termínů, ale pak jsem usoudila, že napíšu prostě pouze jeden (navíc od čtvrtka) a buď to vyjde a nebo na pobyt ve tmě jednoduše nemám chodit.

O to více jsem byla potěšena, když mi do hodiny Irča odpověděla, že mají volno a jestli chci termín rezervovat. A tak jsem den po svých narozeninách nastoupila do tmy…

Co to je pobyt ve tmě?

O pobytu ve tmě neboli o terapii tmou se říká i v lékařských kruzích, že je účinnou prevencí proti civilizačním chorobám, poruchám metabolismu, obezitě, diabetu či onkologickým nemocem, dále že se regeneruje organismus, zpomaluje stárnutí, bystří se smysly a tělo se uvolňuje od stresu.

Zájemce tráví zvolené časové období v místnosti v naprosté tmě, bez jakýchkoliv svítících či blikajících kontrolek. Člověk je tak bez mobilu, laptopu a bez spojení s vnějším světem. Sám (pokud nezvolí variantu ve dvou), kde s o něj stará opatrovník, který mu jednou za den donese stravu na celý den a s kterým si v případě zájmu může popovídat a probrat věci, které ho trápí.

Proč na 7 dní?

Každý si může zvolit dobu, která mu vyhovuje. Někdo jde na víkend a další třeba i na několik týdnů. Aby terapie tmou měla účinek, doporučuje se pobyt minimálně na 7 dní.

Thajský taoistický mistr a léčitel rozděluje pobyt ve tmě do čtyř fází:

  1. Fáze melatoninu (1.-3. den) – Tvoří se melatonin, který zklidňuje tělo i mysl. Člověk si teprve přivyká na tmu a obecně více spí.
  2. Fáze pinolinu (3.-5. den) – Melatoninu je již tolik, že se začíná přeměňovat na pinolin. Lidé tak mají jasnější vize a živé sny.
  3. Fáze 5-MeO-DMT* (6.-8. den) – Od šestého dne v temnotě začne produkce DMT, která otevírá transcendentální prožitky. Může nastat „smrt ega“.
  4. Fáze DMT** (9.-12. den) – Začínají mnohem hlubší prožitky, které vedou k pocitům univerzální lásky a soucitu.

* 5-MeO-DMT = 5-methoxy-N,N-dimethyltryptamin
** DMT = Dimethyltryptamin

Místnost ve tmě

Byla jsem domluvená na 13h. Irča mě zavedla do místnosti, kterou jsem si prohlédla, ukázala mi hudební nástroje (tibetská mísa, léčivé zvonky, deštná hůl apod.), na které si můžu po dobu pobytu zahrát, povykládala různé historky a nakonec mi dala jednu praktickou radu, za kterou jsem ji byla vděčná celý pobyt. A to položit si karimatku na zem tak, aby od postele směřovala ke dveřím do koupelny.

Pak mne nechala, abych se mohla zabydlet, seznámit se s prostorem a až budu připravená, mohla zhasnout. Rozložila jsem si tedy ještě předměty po místnosti – kartáček a pastu a hřeben na umyvadlo, šampón a mýdlo do sprchy, papíry a propisky na psaní k posteli a tašku do kouta, aby nepřekážela.

Místnost byla jednoduše zařízená. Matrace na spaní na zemi (praktické, neb se ve tmě člověk nebouchal do rámu postele), meditační polštářky na sezení, jedno křeslo a ve vedlejší místnosti záchod, umyvadlo a sprcha. Vše, co člověk potřebuje k žití.

Ve tmě jsem se snadno orientovala. Díky karimatce a matraci na zemi jsem využívala také hmatových senzorů na svých nohách a nemusela nijak krokovat pokoj či neustále šmátrat rukama před sebou. Prostě jsem jen nohama cítila, kde začíná a končí karimatka a z koupelny k posteli jsem šla na jistotu a zastavila se, až když jsem kopla do matračky.

První dny terapie

3 dny před nástupem do tmy jsem nachodila po horách spoustu kilometrů v domnění, že se mi první dny bude lépe spát a nebudu mít takovou potřebu pohybu. Moc to nezabralo. Sice jsem odpočívala, ale nemůžu říct, že bych prospala celé 3 dny.

Tma taková, že nešlo poznat, kdy mám oči otevřené či zavřené. Pořád to vypadalo stejně. Zpočátku se mi honily různé myšlenky v hlavě a uvědomila jsem si, jak moc jsem závislá na internetu. Stačilo, když jsem si vzpomněla na něco, o čem jsem chtěla zjistit více informací, a normálně bych šáhla po mobilu a vygooglila to.

Tady to nešlo. Abych své nápady či podněty nezapomněla, tak jsem si vše zapisovala. Překvapivě to šlo snadno. Ze starých sešitu od dětí jsem měla vytrhané prázdné listy A4 a jako podložku používala 2 sešity.

Pravý rožek listu jsem si vždy trochu ohnula, abych věděla, na které stránce jsem už psala a palcem u pravé ruky jsem si držela okraj listu, abych věděla, kde jsem psala.

Postupně jsem tak palec posunovala směrem dolů a určovala začátek řádku. Pokud jsem s psaním skončila někdy uprostřed stránky, v tom místě jsem papír ohla, ať vím, kde příště s psaním začít.

(Po shlédnutí svých výtvorů později už na světle jsem se docela pobavila. Písmo jsem měla aspoň 3x větší, než normálně, občas hůře luštitelné, ale na první psací projev ve tmě super).

Čím jsem se bavila

Kromě psaní a spaní jsem taky občas první dny hrála na hudební nástroje a párkrát si i zpívala. Moc mi chyběly knížky a možnost si něco přečíst. Někdy zkoušela meditovat, ale nejčastěji jsem jen ležela, seděla a nedělala vůbec nic.

Můj původní plán byl, že si ve tmě přehraji všechny důležité i méně podstatné příhody od mého dětství, trochu je rozeberu, zavzpomínám a čas rychle uběhne. Překvapivě to vůbec nešlo. Už od prvního okamžiku zhasnutí ve mně zavládl naprostý klid. Nešlo mi na nic myslet a když mi hlavou bleskla nějaká myšlenka, zase hned rychle odplynula.

Užívala jsem si nicnedělání. Najednou jsem neměla žádné povinnosti, žádné termíny, nemusela se o nikoho starat, nic chystat, o nic se snažit, nic vysvětlovat, komunikovat atd. Naprosto nic. Byla jsem nikdo.

Poprvé v životě jsem opravdu pochopila, co to znamená být „tady a teď“. Vlastně ani čas nebyl důležitý. Jednoduše zavládlo NIC.

Přesto jsem dodržovala 2 denní rituály:

  1. Ranní rituál – po vstanutí z lůžka jsem si vyčistila zuby, protáhla si tělo strečinkem dle DO-IN a jógy, udělala pár dýchacích cvičení, dala studenou sprchu, převlíkla se do svého denního oděvu a pak se pustila do snídaně.
  2. Večerní rituál – večeře, umýt zuby a sprcha, do pyžama.

Jak jsem poznala den a noc?

Odhadnout zhruba, zda je den či noc šlo. Kolik hodin, to už nikoliv.
Přes den šlo slyšet kokrhání kohouta. A to kdykoliv za den. První noc, když jsem se probudila, tipovala jsem, že může být něco po půlnoci, ale kohout mě vytrhnul z omylu. Takže bylo asi pořád ještě odpoledne či večer.

Během denní doby také doplouvaly do místnosti tlumené zvuky občasných aut, bití zvonu na kostele (to jsem slyšela ale až poslední dny, když se mi sluch mnohonásobně zlepšil) a sem tam nějaké to dunění zřejmě dětí v domě.

Zatímco v noci se rozléhal po vesnici občasný štěkot psů.

Zvuky však nebyly nijak rušivé, vítala jsem je. Alespoň se něco dělo. Připadala jsem si ve tmě, jako u maminky v bříšku, před narozením.

Jak to bylo s jídlem?

Jídlo mi Irča nosila jednou denně v košíku a postavila do meziprostoru dvojitých dveří. Košík obsahoval polévku, hlavní jídlo, něco na snídani (chleba či houska s něčím nebo smoothie), k tomu spoustu zeleniny, ovoce a také sladkost v podobě buchty, závinu či šátečku. K tomu ještě 2 termosky s čajem.

Byly jsme domluvené, že bude chodit pravidelně s časovým rozmezí 1-3 hodin. Měla zkušenost, že když nosila jídlo v různé hodiny během dne, tak bylo pro člověka ve tmě velmi těžké si pak zorganizovat, kdy co sní, neb někdy trpěl hlady a někdy měl zas jídla nakupeného až moc.

Tipuji, že mi jídlo nosila kolem oběda (neptala jsem se). Hned jsem si dala polévku, dokud byla teplá. Hustá velká porce zasytila natolik, že jsem si hlavní jídlo nechávala až na večeři.

Občas v noci, když jsem nemohla spát, tak jsem chodila „vyjídat ledničku“, jak jsem košíku říkala. Ačkoliv normálně v noci nejím a jsem spíše zastáncem přerušovaného půstu, dopřála jsem si tuto „noční“ aktivitu. Stejně jsem nevěděla, kolik je hodin a stejně mě nikdo neviděl. 😀

A v neposlední řadě musím podotknout, že vegetariánské jídlo, které Irča vařila, bylo naprosto luxusní! Úplně jsem chrochtala blahem a každý den se na něj velice těšila!

Krize čtvrté noci

Čtvrtý den byl vcelku náročný, hlavně v pozdějších hodinách. Cítila jsem se dostatečně vyspaná, už mě nebavilo ležet ani sedět. Chvílemi jsem funěla, že už tu nudu nedám. Ta noc trvala snad 48 hodin. Na nic jsem neměla náladu a čas se neskutečně vlekl. Čekala jsem, kdy uslyším první zakokrhání.

Taky mi blesklo hlavou, jestli bylo celých 7 dní dobrým nápadem. Dle několika komentářů od lidí, kteří již pobytem ve tmě prošli, jsem četla, že začali pociťovat stavy, které by se daly zařadit do škatulky „něco mezi zemí a nebem“. Mi se nedělo nic. Nebo alespoň nic, co bych považovala za nové či jiné.

Živé sny

Do pátého dne se tedy nic zvláštního nestalo. Jediné, co by stálo za zmínku byly mé velmi živé sny už od první noci ve tmě. Normálně se mi sny zdají jednou za čas a moc si je nepamatuji. Tady jsem měla za noc 2-3 sny. Dlouhé s velmi živým dějem, jako kdybych sledovala televizi a byla toho součástí.

Všechny jsem si zapisovala a teprve, když jsem své myšlenky dávala na papír, tak mi začaly dávat smysl. Díky slovům, kterými jsem sen popisovala se mi otevřely témata, které jsem v sobě řešila a sen mi ukázal, jaký přístup či řešení zvolit.

Nad sny jsem tedy začala přemýšlet mnohem více. Také mě napadlo, že když spíme a zdá se nám sen, většinou trvá jen pár sekund, ale nám se zdá jako by byl mnohonásobně delší. 

Zda by nešlo tento fakt nějak využít v našem skutečném životě a svůj den/noc si tímto „časovým vnímáním“ prodloužit…

Poznámka: Byla jsem ráda, že jsem měla možnost se 3 dny po skončení mého pobytu ve tmě potkat s Janem Skryjou (autor a lektor lucidní akademie, specialista na lucidní snění a využívání snů jako nejlepšího prostředku pro sebeterapii) a probrat s ním své poznatky a zkušenosti. Jeho nově vydaný deník Snílek (neboli sní-lék), tedy pomůcku, jak se naučit pracovat a využívat své sny, už mám doma a jsem zvědavá, jak se mé „snění“ bude vyvíjet.

Strašidelný příběh ze tmy

Ležela jsem v polospánku a ucítila, jak mi něco leze po paži. Automaticky jsem se druhou rukou ohnala, abych to smetla. Na podlahu to udělalo „ťuk“. Ve tmě jsem vytřeštila panenky, že musely pokrýt celé moje bělmo, ale stejně jsem nic neviděla. V hlavě mi bleskly vzpomínky na šváby v Thajsku.

Měla jsem tendenci vyskočit na matraci a začít křičet. Říkala jsem si, že naštěstí už další den odcházím ze tmy. Nicméně jsem své hororové myšlenky rychle umlčela. Stačila mi jedna věta. Když jsem tady s tím vydržela 6 dní a nesežralo mě to, těch posledních 24h už nějak přežiju…. Nakonec se ukázalo, že to bylo pouze víčko z propisky. 😀

Poslední dny

Šestý a sedmý den už začal být velice zajímavý. Více mi hlavou běhaly různé otázky, na které se obvykle nelehce odpovídá, a přesto jsem na ně ve tmě dostala odpověď. Například – Kdo jsem? Poprvé jsem si na tu otázku odpověděla tak, že došlo u mě k AHA momentu a odpověď jsem opravdu i pochopila.

Také jsem přemýšlela, jak je možné, že mám klid v duši a nejde myslet na nic negativního? Není to tím, že jsem stále byla v hladině alfa a tak už se nedají tvořit špatné myšlenky?

Pozorovala jsem u sebe i hlubší stavy – theta či delta (tak jsem si to pro sebe vyhodnotila). Cítila jsem, že mé tělo je v naprostém klidu a spí, ale já jsem byla uvnitř neuvěřitelně čilá. Ani technika, po které zaručeně spím, mi nepomohla.

Neuměla jsem si s tím poradit. Takto jsem to ještě nezažila.

Už se nedělo „nic“, ale začalo se dít „něco“. Ještě to zpracovávám, vyhodnocuji, pozoruji a snažím se přijít na kloub tomu, co to bylo. Trochu mě mrzelo, že jsem svůj pobyt ve tmě musela sedmý den skončit. Ohromně jsem měla chuť tam zůstat a dozvědět se či rozvinout to „něco“. Nicméně už teď vím, že jsem ve tmě nebyla naposledy.

Poslední dny jsem si také uvědomovala i praktické věci, jak bude místnost ve světle vypadat –Umyvadlo od pasty? Drobky na zemi? Špinavý záchod? Jak to dělají slepí lidé s úklidem?

Zpět na světlo

Poslední den na mě Irča zaťukala, ať začínám pomalinku mini okýnkem pouštět do místnosti světlo. Prudké světlo, ani zapálení svíčky se nedoporučovalo, že to je příliš silné a točí se z toho hlava.

První paprsek světla pro mě byl fakt krutý. Zavřela jsem hned oči a mžourala, abych to vydržela. Jak si oči zvykaly, tak jsem pouštěla do místnosti více světla nejdříve tím malým oknem a pak i dveřmi na zahradu.

Zpočátku jsem seděla nebo ležela. Neboť jen přechod od okna k lůžku jsem zvládala chůzí ze strany na stranu jak na mol opilá. Hlava se chvilkama točila.

Vlastně jsem během pobytu zjistila, že mám mnohem lepší sluch a zvuky z venku, které jsem původně jen sotva rozeznávala už získávaly velmi konkrétní podobu zřetelných zvuků. Byla jsem tedy zvědavá, když si mé oči týden odpočinuly, jestli se mi i zrak zlepší a budu třeba moci odložit brýle.

Ne, brýle jsem nasadit nakonec musela. Ale trvalo mi to než jsem si na ně zvykla. Zlepšil se mi o něco zrak a hlavně barvy, ty vypadaly úplně jinak, než jsem je předtím vnímala. Byly mnohonásobně ostřejší.

Co mi pobyt ve tmě přinesl?

O pobytu ve tmě bych dokázala psát ještě dlouho. Příběhů, historek a nových zkušeností mám spoustu. Nicméně, pokud mám jednoduše shrnout pár bodů, co mi pobyt ve tmě přinesl, rozdělila bych je na dvě části.

Ty „měřitelné“ či „viditelné“, které jsem na sobě pozorovala už během pobytu, či ihned po ukončení:

  • zlepšil se mi sluch
  • o něco se mi zlepšil zrak a barvy vidím jasněji než kdy dříve
  • zhubla jsem
  • mám hezčí, jemnější a zářivější pleť
  • lesklejší vlasy
  • jsem klidnější
  • jsem plná energie
  • jsem upovídanější
  • říkali mi, že jsem omládla a úplně zářím
  • odvykla jsem si od mobilu (dříve téměř nedílnou součástí mne samotné, nyní tedy 5.den na světle mám stále vypnutý zvuk, přerušené Bluetooth spojení s hodinkama a pozoruji, že mobil leží někde založený a je mi to jedno a že ho chytám do ruky jen párkrát za den a to častokrát stále vypnutý jen při přesunu z místa na místo)

Ty, které tak měřitelné nejsou:

  • mám spoustu různých nápadů
  • jednám klidněji a více v harmonii
  • pociťuji vděk za všechno
  • vnímáním více v souvislostech
  • mám větší pochopení pro události v mém životě
  • opravdu jsem uvěřila, že vše, co jsem doposud udělala, bylo tak, jak jsem v danou chvíli uměla nejlépe
    Docela mě zajímá, jak dlouho mi výše uvedené vydrží.

A co chci díky pobytu ve tmě změnit:

  • Pořádně kousat a vychutnávat jídlo. Nic u jídla nedělat. (to mě ohromně ve tmě bavilo – vychutnávat a poznávat, co to vlastně jím)
  • Po 21h už nepoužívat mobil, laptop, TV. (říká se, že je pak díky větší tvorbě melatoninu spánek klidnější a přináší lepší regeneraci a odpočinek. Vytvořit si tak svůj „noční pobyt ve tmě“)
  • Koupit si klasický budík a mobil nechat v jiné místnosti.

Na závěr…

Ano. Pobyt ve tmě doporučuji každému, kdo si chce pořádně odpočinout a nebojí se být sám se sebou.

Moc děkuji Irči a Pavlovi, že mi umožnili tento úžasný zážitek.

Bylo to NAPROSTO BOŽÍ!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *